Stránky:

Proměny kolem nás

08.03.2011 09:28

Proměny kolem nás.

Tak nám skončila další rybářská sezona. Pro někoho úspěšná, pro někoho méně. Rybáři bilancují, vzpomínají na krásné zážitky a chlubí se trofejními úlovky a připravují nové výpravy za rybami. Letošní zima nám přeje, tak se pořád touláme kolem revíru a snažíme se přelstít nějaké šupináče. Mnozí z nás procházejí kolem vod s takovým zaujetím pro lov, že nevnímají proměny, které se jim doslova dějí za zády. Co víc si rybář může přát, než lovit ryby v krásné a nezkažené přírodě, v malebných zátočinách, nebo pod korunami prastarých stromů lemující břehy naších vod. Sami vidíme, že realita začíná být jiná. Mnohé revíry se doslova mění před očima a řekl bych, že směrem k horšímu. Čím větší voda tím větší nepořádek a neúcta k přírodě. Projít se po březích některých přehrad u nás na Moravě teď na podzim to teda stojí za to. Rybářský nepořádek se totiž velice snadno pozná. Do nebe volající porušování rybářského řádu, zejména co se týče stavění různých přístřešků, vytyčováni si práva na lov na daných místech, přechovávaní ulovených ryb,. Nepořádek po ukončení lovu, ničení pobřežní vegetace atd. Nechci nikoho vychovávat k úctě k přírodě, to měli udělat jiní a mnohem dřív a taky chci věřit, že mezi námi rybáři je drtivá většina s kladným vztahem k přírodě a ke všemu co k ní patří. Protože jestli se mýlim, což na to nechci ani pomyslet, tak by se mohlo stát, že budeme ryby lovit v takovém prostředí jaké je na přiložených foto. Važme si přírody, aby nám to jednou nevrátila i s úroky.

to nebyl rybář, to nebyl člověk...

Před bouří

08.03.2011 09:21

PŘED BOUŘÍ.
Je nesnesitelné dusno, v dáli nad Pálavou obzor protínají desítky blesků, sedím u řeky a pozorují aktivitu ryb. Na protějším břehu, statná vrba prohrála boj s bobřími tesáky a padla korunou do řeky. Všechny větve nad vodou jsou již okousané a zbavené kůry. Pod padlou vrbou, se pořád něco děje. Neustále se pohybují tenké větve, které se ponořují, pak opět pomalu stoupají k hladině. Někdy se vytvoří pod převisem větví slušný vír, při kterém se do všech stran rozprchnou malé rybky.
Mám nahozený federový prut a snažím se ulovit nějakého cejna nebo karasa, které bych rád nastražil pod větve padlé vrby. Synovec chytá opodál a zdolává hezkého asi pětikilového šupináče Má z velké ryby obrovskou radost. Také mne se daří a mám ve vezírku pár cejnů a dva karasy stříbřité.
Navazuji na sumcovy prut montáž na plavanou a ukotvujeme ji trhacím vlascem u padlé vrby. Dusné letní odpoledne se pomalu přechyluje k večernímu soumraku. Upírám oči na oblohu, obzor křižují blesky a je slyšet vzdálené dunění bouřek. Ze svých doupat vyjíždějí bobři, proplouvají středem řeky k vrbě a nazpět táhnou po hladině větve do svých spižíren. Na řece nastává neskutečné divadlo. Pozoruji na několika místech zalovení sumců. Mohutný úder pod převislými větvemi vrby a splávek mizne pod hladinou i z větví na které byl ukotven. Rázně na dvakrát zasekávám, sumec začíná bojovat při dně a odplouvá proti vodě. Přitahuji brzdu navijáku, věřím stokilové pletence. Ryba silně táhne proti proudu. Pomalu postupuji za ní, míjím synovce, který narychlo balí nahozené pruty. Sumec vymetá kdejakou překážku.Pletenka naštěstí drží a tenké větve prořezává.
Po třiceti minutách dostávám rybu pod kontrolu a postupuji zpět k místu, kde zabral. Ryba, už je znatelně unavená a společnými silami ji dostáváme na vysoký břeh. Krásný mramorovaný sumec měří necelých sto šedesát centimetrů. Zbavuji sumce trojháčku, scházím z vysokého břehu a pouštím rybu nazpět do řeky. Sumec zabral na velkého cejna Před záběrem jsem pozoroval na řece na pěti místech zalovení sumců a tipuji, že ten můj byl z těch menších.
Konec tohoto divadla se neúprosně blížil. Prudká bouřka a silný vítr nás vyhnaly od vody. Následné ochlazení a vydatný déšť zavřely oponu nad krásným divadlem, které nám řeka a příroda kolem na chvilku ukázala.

Moje řeka

08.03.2011 09:13

Moje řeka.

Olše, tak se jmenuje řeka, na jejímž břehu jsem se narodil a vyrůstal. Řeka, kolem které začalo a stále přetrvává moje celoživotní rybářské dobrodružství. Krásná podhorská řeka, pramenící v polských Beskydách, začíná svou pouť na úbočí Baraní gory a jako dravá bystřina se zařezává do beskydských údolí a nabírá vodu z okolitých kopců. Mění se v horský potok, který protéká malebnou krajinou slezských horalů. Míjí svérázné horské dědiny jakou je polská Istebna nebo slezský Bukovec a Písek. Při svém vstupu do Jablunkovského průsmyku se mění v krásnou řeku kypící životem. V táhlých tůních v Návsích a Hrádku stojí lipani a pstruzi, objevují se i početná hejna ostroretek a vousatých parem. V tomto krásnem úseku není řeka regulována a vytváří mnoho zátočin a přírodních kaňonů.
Ve vodě se zrcadlí okolité kopce Kozubová, Ostrý, Stožek a další. Břehy řeky kypí životem, objevuje se vydra, kolem se toulá černá a vysoká zvěř. Nad řekou proletují ledňáččí, skorci, volavky a v poslední době taky nezvaní kormoráni, kteří obzvlášť v zimních měsících dokážou citelně decimovat rybí společenství v řece. Řeka v hlubokém zářezu protéká Vendryní, kde končí pstruhové pásmo a velkým obloukem vstupuje do Třince.
Tady začíná poněkud smutnější úsek řeky. Černou skvrnou na kráse řeky je těžký průmysl v Třinci, ten dlouhá léta devastoval a ničil život v řece. Dělal z ní odpadní stoku čpící fenolem a hnilobným zápachem, který se šířil do okolí. Černé lepkavé bahno dusilo dno řeky, které bylo bez známek života.
Ale světe div se. Stavba výkonných čističek odpadních vod, redukce průmyslu znečisťující řeku, větší ekologická kázeň lidí, kteří vypouštěli do řeky odpadní vody, to vše začalo dělat opravdové divy. Do Olše se začal vracet život. Řeka posílená čistou vodou svých horských přítoků se začala regenerovat. Pod Třinec se do řeky začaly vracet ryby a ožily i břehy řeky.
Před vstupem do Těšína řeka míjí po své pravé straně přírodní rezervaci Velké doly, kde na jaře rozkvétají koberce sasanek, jaterníků, dymnivek, česneku medvědího a dalších jarních květin. Olše půlí město na dvě části, na Český Těšín a na polský Cieszyn. Na kamenném ostrohu nad řekou stojí pozůstatky mohutného piastovského hradu, který byl sídlem těšínského panství a ze kterého zbyla už jenom vysoká věž a zbytky hradeb. Pod hradem v korytě mezi kamennými lavicemi, projíždějí početná hejna ostroretek, jsou zde parmy, lipani, pstruzi, hejna hrouzků a jelců všech velikostí. Řeka skrývá nejedno překvapení, na příhodných místech se dají ulovit parmy až sedmdesát centimetrů dlouhé a kilové ostroretky. V táhlých hlubokých nadjezích by to slušelo i nějakému sumíkovi, ale ti se v našem úseku řeky nevyskytují. Vousatí velikáni, se začínají objevovat dal po proudu při soutoku s Odrou.
Olše opouští město, míjí po levé straně velké slovanské hradiště v Podoboře a širokou říční nivou míří na setkání s Odrou, která nese vodu našich Beskyd dál, až do Baltického moře.
Rád chodím rybařit na Olši, nebo se jen tak toulám a pozoruji život kolem ní, láká mne původní rybí společenstvo řeky. Olše je pokaždé jiná, tam kde byly ryby dnes, zítra už nejsou. Proplouvají řekou a rybář je musí pokaždé hledat, ale stačí se dobře dívat a vnímat řeku, řeku v minulosti tak těžce zkoušenou, řeku, která se dokázala vzchopit a obnovit svou dřívější krásu a také řeku, která svými mohutnými povodňovými přívaly dokázala ve zlomku času ztrestat aroganci a lehkomyslnost nás lidí. Každý rybář lovící v Olši, by měl zvážit, jestli si rybu odnese od vody nebo ji daruje život a pustí ji zpět do náruče řeky. Řeka si to zaslouží a ta naše obvzvlášt. A věřte mi, není nic hezčího u řeky, než pozorovat na kdysi zdevastovaném useku, jak muškaři brodí řekou, loví pstruhy a lipany a korytem proplouvají hejna ryb.

16. listopad

17.11.2010 18:14

16. LISTOPAD

Tak jsme se konečně dočkali. My, vyznávači a milovníci Petrova cechu, máme ve svých kalendářích zaškrtnutých pár, pro nás veledůležitých dat, které jsou pro nás rybáře důležitější než kterýkoliv jiný svátek.

Když to vezmu z kraje, tak první na řadě je 16. duben. To k vodě vyrážejí pstruhaři, snažíc se chytit nějakého pstroužka. V tento den se totiž otevírají potoky a říčky pstruhového pásma, ale to my všichni víme a víme i to, že 16. června je svátek všech lovců dravých ryb. Ti pro změnu přehazují svými nástrahami každé skryté zákoutí revíru v domnění, že tam zrovna je ten největší sumec nebo štika.

No a konečně se dostávám k datu, které my všichni milujeme. No skoro všichni. Je to 16. listopad, svátek všech lovců čerstvě napuštěné kapří násady. Na tento den je třeba se pečlivě připravit, protože se nadarmo neříká, těžko na cvičišti lehko na bojišti, a to Vám řeknu, bojiště je.

V první řadě je třeba doma v kuchyni povyhazovat z mražáku zbytečné potraviny jako např. zmražená zelenina, ovoce, houby a jiné zbytečnosti. Samozřejmě je také nutno přibrousit filetovací nože. Potom kontrolujeme výzbroj, to znamená hrubší silony, pevnější háčky, velké vezírky alespoň na pět šest kaprů, jak berou tak je škoda odcházet od vody. Nakoupit šrot, kukuřici, strouhanku, to vše ve velkém množství, nesmí nic chybět. Když už to všechno máme, tak vyrazíme na průzkum revíru. Tady bych poradil motat se kolem výlovů, sledovat náklaďáky s nebohými kapříky, snažit se zachytit nějaké informace od známých, kolegů, po případě brouzdat po internetu a sledovat tam zarybnění okolních revírů. S jediným cílem zjistit kolik, kde a jak velkých ryb bylo nasazeno. Samozřejmě k tomu patří i minimálně týdenní dovolená. Počasí nás absolutně nemůže překvapit, jsme připravení na vše.

Musím se přiznat, že i já jsem se nechal přemluvit k této akci. Říkal jsem si. Že místo otravování doma budu aspoň u vody. K přehradě máme blízko, přesto vyrážíme před čtvrtou hodinou ranní. Co kdyby nám někdo sednul na vytipovaný flek. Je to dobré, jsme tu sami. Za úplné tmy se potácíme bahnem polovypuštěné přehrady. Na místě padám únavou do křesla, špinavý od bláta až po kolena. Odhazuji ze sebe rybářskou výzbroj a dívám se směrem k parkovišti, kde přijíždí auto za autem, až je úplně obsazeno.

V pološeru vidím přihrbené postavy, jak se plahočí blátem. Vybavuji si v mysli obraz, který mi visí na stěně v obýváku, jmenuje se Burlaci na Volze. Jsou to ruští mužíci, kteří táhnou lodě proti proudu řeky. Asi jsem taky jeden z nich.

Netrvá to ani dvacet minut a břeh je obsazen. Opozdilci musí hodně daleko, nebo čekají opodál na vystřídáni. Po břehu voní čaj s rumem, každý rybář něco kutí kolem sebe, nebo míchá něco v kýblu. Já také míchám.

Udeřila hodina nebohých kapříků. Bác, bác, o vodu se rozstřikují koule strouhanky a šrotu. První kapři jsou z vody ven, po vyškrtnutí povinnosti z Rybářského řádu, nosit k vodě podběrák, některé ryby jedou po blátě hlavou nahoru, jak po tobogánu. Ty šťastnější, které nemají míru jedou hlavou dolů zpátky do vody. Kolem vody voní rum s čajem. I já mám svůj rum. Horečka vrcholí, někteří rybáři lítají s udicemi po břehu, obsadit po šťastnějších jejích místo. Jsou tu jedinci, kteří ani pořádně nezbalí udice, hodí je do tripodu, a tak pobíhají z místa na místo. Řeknu vám, stojí to za to tu být, takovou podívanou bych doma neměl. Dopíjím svou termosku teplého rumu a čaje. Nějak mi to nebere, jsem přesvědčen, že jsem v ten nepravý čas na nepravém místě. Balím udice a stěhuji se výš, abych nepřekážel. Za mnou, z bukového mlází vychází postava v maskáčích. Na klopě má připnutý symbol české státnosti. Dle toho usuzuji, že jde o porybného. Dívá se kolem, a asi si připadá jak Alenka v říších divů. Někteří z něho asi vypáčili informace o braní ryb, protože nastává nový přesun tripodů a vidliček.

Konečně chytil i můj brácha dva kapříky. Pomalu balíme a brodíme se bahnem k autu. Říkám si pro sebe, že takových akcí se účastnit už nebudu. Ale znáte to, NIKDY NEŘÍKEJ NIKDY.

Lovy dávno minulé

23.10.2010 14:53

Lovy dávno minulé.

Těrlická přehrada.

Rád vzpomínám na mé rybářské začátky,obvzvlášt na dobu, kdy jsem jezdil na ryby na Těrlickou přehradu. Pokaždé, když jsem tady zavítal, tak jsem si rybařinu vychutnával a užíval. Přehrada byla jiná, byla tu pestrá rybí osádka, nebylo tolik rybářů, byl tu klid, a hlavně braly ryby a jaké.

Začnu úchytkou, to je vodní plocha nad úchytnou hrází. Tady bylo doslova rybí eldorádo. Stonávka, která přiváděla vodu do přehrady byla v ústí hluboká, některé jámy měly i 4m hloubku. Tam jsme chodili hlavně na velké jelce a nejen na ně. Stačilo nahodit na těžko malou plotičku,nebo jen její část a na záběr jsem nemusel dlouho čekat. Půlmetroví jelci byli běžní. Proplouvaly tu početné hejna ostroretek, z dravců tu žily krásně vybarvené štiky, candáti a samozřejmě okouni. Ve spleti kořenů tu přežívali i tajuplní mníci, kterých tu však nebylo moc a byli spíš vzácní. O těchto rybách tu rybáři vůbec nevěděli, že se tu vyskytují. A co teprve volná plocha úchytky. Hladina byla zarostlá kanadským morem,rdesnem,rostl tu stolístek, lakušník a jiní vodní traviny. Stačilo nahodit kousek od břehu do volných ok velkou žížalu a záběry přicházely téměř okamžitě. Byli to hlavně velcí líni, kapři běžné velikosti 60cm i víc. Ty největší se mi vůbec nepodařilo otočit, trhali se v chomáčích vodních travin. Nikdy jsem nenahazoval dál než 10m,stačilo sedět v klidu a temné stíny ryb se objevovaly skoro pod nohami, tak byla úchytka rybnatá. I přes bohatství ryb tu nebyli víc jak 3 až 4 rybáři, kteří tu měli svoje místa, na které chodili pravidelně. Tady jsem chytil své dosud největší jelce a líny a samozřejmě i spousty jiných velkých ryb. Rád zavzpomínám na úchytnou přehradu, bylo to krásné rybaření, které se už nevrátí.

Hlavní nádrž. Jako mladí adepti rybářů, jsme jezdili na přehradu na rybářské závody. Přehrada patřila našemu spolku, tak i každoroční závody probíhaly tady. Obsazovali jsme břeh halamova rybníka směrem k tabuli vyznačující konec lovného pásma. Osvědčené žížaly jsme nahazovali tak 20m dál né.Ryby, ty stály za to, velcí zelení líni, kapři takoví, že se chodili dospělí dívat, jak se nám daří. Pak to byli velcí uhoři, hrubí doslova jako ruka. Kapři byli všichni ve velikosti 60 až 70cm ,naše malé proutky doslova praskaly ve spojích při náporu velkých kaprů. Přehrada na velké ryby byla bohatá. Přesvědčil jsem se o tom, když jsem pozoroval tření línů i kaprů na úchytné a mohutné tření kaprů na přehradě. Stovky dospělých ryb najížděly do mělčin kolem halamova rybníka a směrem k třinecké chatě, tam se mohutní kapři třeli při břehu v houštinách vodních rostlin. Tření bylo tak hlučné, že bylo slyšet až na skálu, pro mne to byl zážitek na celý život.

Co teprve další parádní místa. Zátoka pod hřbitovem na staré cestě. Zátoka byla zařezaná dál, až po hřbitov, byla obrostlá vrbami a vodní plocha byla zarostlá vodním rostlinstvem. Tady jsem chodil na štiky a že jich tu bylo v jednom roce jsem za týden lovu chytil 12 velkých štik nebylo poznat, že by jich ubylo a pane to byly kusy. Spolehlivě tu brali kapři i líni.Na ryby jsme chodili pouze s jedním prutem a bylo co dělat ho uhlídat. Další horké místo bylo na skále. Přímo na skále vlivem vodní eroze padly do vody dva velké stromy, sedávali jsme v jejich korunách na silných větvích a pod námi jsme chytali na malé střevličky okouny a candáty. Okouni pod 30cm dostávali svobodu, největšího okouna jsem chytil 47 cm, ryby nad čtyřicet cm byly běžné. Tady na jaře jsem našel uhynulého mníka, který měl dobrých 80cm.Náhodně se tady mník chytil, žili tady v padlých balvanech a zbytcích potopených stromů. Na velké kapry se také chodilo před pařezovou zátoku. Lovili se na vařené kousky brambor. Pár metrů od břehu stačilo zakrmit trochou brambor a kapři byli v čisté vodě vidět, jak sbírají návnadu. Kapr nebyla naše hlavní lovná ryba na přehradě, tím byl jednoznačně okoun, uhoř a candát. Jednou koncem jara si dobře pamatuji na noc strávenou na přehradě pod čističkou, kde jsme líčili na uhoře.V tuto podmračenou noc jsem ze svým rybářským kamarádem Slávkem chytili čtrnáct úhořů, nestačil jsem navazovat utržené háčky, tak byly ryby při chuti. Na druhý den jsme tam na večer dorazili, ale úhoři už byli pryč. Později, když jsem četl povídku od Oty Pavla Zlatí úhoři, tak jsem si vzpomněl na ty naše zlaté a byl jsem rád, že jsme prožili takou příhodu, jak spisovatel Ota Pavel.

Jakou rybu jsem tady postrádal za svých mladých let, tak to byl cejn, bolen a velcí sumci, kterých je teď na přehradě údajně dost. Běžným jevem na hladině bylo vyskakování kapitálních kaprů, někteří byli tak velcí, že se jen tak na půl vyhoupli. Dnes už takové scény není vidět.Při každém rekreačním středisku byly ukotveny dřevěné koupaliště,pod kterými byly parádní loviště velkých okounů a štik. To byla panečku rybařina. Břehy přehrady jsme měli pojmenované svými jmény, tak např. zátoky padesátikorunová,kopřivová,lopuchová,velká před skalou, malá za skálou.pařezová a jiné. Stručný výřez z mých památek na lovy dávno minulé na Těrlické přehradě se odehrával v létech 68 až 1975. V šedesátých létech jsem tam chodíval se staršími rybáři, když jsem se stal majitelem první povolenky v r. 1970 tak už jsem tam jezdil s bratrem a mými rybářskými přáteli, hlavně se Slávkem Slivkou a rybáři ze školy ve Svibici.Taky musím přiznat, že jsem na přehradě přišel dvakrát o povolenku, jednou mi ji sebral těšínský porybný p. Merta. To jsem musel odpracovat nějaké hodiny v zdarma v zemědělství. A podruhé mi ji vzal obávány porybný z Havířova p.Zykmunt,ale ten mi ji na druhý den vrátil,ze slovy až se polepším.Zykmunt se potom dal k myslivcům a stal se z něho zaryty střelec. Jednou v prosinci jsem seděl na úchytce a chytal štiky, když se najednou objevili myslivci, kteří štvali nebohé zajíce. Co čert nechtěl jeden ušák si to namířil přímo na moje místo, než jsem stačil vztanout a zamávat, tak jeden horlivec asi ze sta metrů vypálil po vzdalujícím se zajíci. Mé štěstí bylo, že jsem měl na sobě hrubý prošivák,ze kterého jsem vylovil po té hrst broků. Když si nimrod uvědomil, co provedl, tak spěchal za mnou, jestli mne náhodou neodprásknul. No samozřejmě to byl bývalý porybný Zykmunt,nakonec ho i od myslivců vyhodili. I takové příběhy se na rybách můžou stát.Tak to byl jen střípek z toho co jsem za léta rybaření na přehradě zažil.Dnešní přehrada ani vzdaleně nepřipomíná vodu jakou jsem znal ze svých rybářských začátků a ani na ryby tam nechodím nevím proč,ale nějak se mi odcizila a proto raději zůstavám u vzpomínek na lovy dávno minulé na této pro mne kdysi parádní vodě. JP.

LIBYISKÁ ODYSSEA.

23.10.2010 14:47

Ahoj našel jsem doma zase nějaké zapisky z mládí tak je posílam i nějaké foto.

LIBYISKÁ ODYSSEA.

Čas se nedá zastavit, jenom vzpomínky zůstávají a někdy nějaká vyplyne na povrch a člověk začíná vzpomínat, oživovat si zašlé časy a zážitky s kamarády.

Při prohlížení starých fotek jsem zavzpomínal na mládí, kdy jako voják Varšavské smlouvy, jsem byl povolán s ostatními příslušníky našeho tankového praporu do zbraně, abychom pomohli uhájit vůdci libyjské revoluce pl. Kadafimu mír v jeho džamaherii-republice, proti natírajícím potomkům slavných stavitelů pyramid, Egypťanům.

Moc se nám nechtělo, ale vidina tučného žoldu a návštěva exotického kraje, jakým Libye bezesporu je, nás nakonec zviklalo.

Stařičký iljušin nás bezpečně převezl přes moře do Afriky. Při pohledu z okna na vibrující křidla letounu tomu sice nikdo nechtěl věřit, ale podařilo se a šťastně jsme o půlnoci přistáli v Bengházi. Afrika nás přivítala 30 stupňovým vlhkým vedrem. Všude kolem rostly citroníky, mandarinky, datle a jiné nám neznámé poživatiny. Osvětlené mešity, štíhlé minarety, ze kterých se nad městem nesl řev meuzínu svolávajíce věrné muslimy k modlitbě, nás středoevropany úplně uchvátil. Připadal jsem si jak v pohádce Tisíce a jedné noci.

Po strastiplné cestě vojenským autobusem jsme dorazili na místo určení. Ubytováni nic moc, ale šumění blízkého moře a hukot příboje nám napovídal, že jsme na tom zprávnem místě. Okamžitě naše malá skupinka vyznavačů rybařiny a dobrodružství vyrazila na obhlídku pobřeží. Nádherné rozeklané skály omývané neustálým příbojem se střídaly z písečných pláží. A to hlavní, nikde ani živé duše.

Ve městě jsme se vybavili potřebným nářadím jako např. ploutve, šnorchly na dýchání, potápěčskými brýlemi, harpunami a dalším harampádím a už jsme byli zpátky u moře, v naší zátoce. Při prvním ponoru se mi před očima objevil úplně jiný svět. Zpočátku jsem měl z toho pěknou hrůzu, myslel jsem si, že jsem skočil do akvária. V křišťálově čisté vodě se proháněly spousty ryb různých barev a velikostí a další různé mořské chlupaté a nohaté potvůrky.

Snad z každé díry na dně na nás zírala muréna s otevřenou tlamou plnou ostrých zubů, pod převisy skal stáli velcí kanici a na dně v písku byli schováni kulatí rejnoci, velké podmořské lesy vodních travin a chaluh se v proudu vlnily jako nepokosená louka ve větru a když nám nad hlavami zaplachtili obři manta, tak to už bylo opravdu na kolaps.

Na pláži měli svá doupata píseční krabi, kteří vylézali jen v noci. Jednou dokonce k pláži připluly velké mořské želvy, snad to byly karety, nevím.

Když jsme viděli tu nádhernou zátoku tak nám, pěti kamarádům, bylo jasné že Kadafi s námi tu vojnu nevyhraje a rozhodli jsme se, že z afrického pobytu si uděláme hezkou dovolenou. Samozřejmě jsme měli v kasárnách nějaké povinnosti, ale každý volný čas jsme trávili na rybách a na pláži. Toulali jsme se kolem pobřeží, objevovali nové lokality na potápění a lovili jsme ryby pro naši kuchyni.

Při jedné takové výpravě jsme vyplavali daleko na moře, asi tak 300 metrů. Pod námi končila pobřežní mělčina a dno padalo strmě dolů do černomodré hlubiny. Odněkud z hloubek moře vyplouvali velcí rejnoci. Manty doprovázeli štítovci a plno malých rybek, kolem útesů stáli ohromní kanici a velká hejna různých ryb. Byli jsme tak upoutáni úchvatnou podívanou, že jsme se vzdálili od břehu tak daleko, až se nám málem ztratila pobřežní linie. S panikou v patách jsme plavali, co nám sily stačily ke spásnému břehu.

Kolem nás na souši i na břehu číhalo hodně nebezpečí. Byly to staré minové pole z 2. svět. války, plno zrezavělé munice naházené v dírách a jeskyních. Jedovatí hadi, štíři, velcí pavouci a všelijaká havěť. V moři byli rejnoci trnuchy se svým jedovatým bodcem, velké murény, spousta medúz a mořských ježků, takový osten od ježka v patě to je věc.

Jednou o volném pátku jsme si nabalili proviant a vyrazili jsme po pobřeží vstříc vycházejícímu slunci. Asi po deseti kilometrech se před námi otevřela velká zátoka a v ní se otevřel úchvatný pohled na staré časem pobořená antické města, která se postupně nořila do moře. Potápěli jsme se mezi zbytky jónských, dórských a nevím jakých ještě sloupů. Pod hladinou se po starých cestách proháněly ryby, ve štěrbinách pobořených staveb bylo plno mořských ježků, z děr na nás vykukovaly zubící se murény. Nalovili jsme si ryby na večeři, utábořili jsme se ve starém amfiteátru a v záři zapadajícího slunce jsme odpočívali a připravovali jsme se na noc. Nešlo mi do hlavy, jaké tady musely působit síly, že cele město zmizelo pod hladinou moře. Celou noc jsme proleželi u ohně a pozorovali miliony hvězd, vedli jsme rozhovor o gladiátorech, kteří možná v této aréně zápasili na život a na smrt, o obyčejných lidech, kteří tady kdysi dávno žili. Ráno jsme doplavali na blízký ostrov, kde nás čekalo další překvapení. Mořské dno kolem ostrova bylo doslova poseto antickými amforami, různými střepy a pozůstatky nějakých vraků starých lodí. Na ostrově byly taktéž pozůstatky starého osídlení. Ve skalách hnízdili divocí holubi a na pobřeží ostrova racci a rybáci, kteří se nás vůbec nebáli. Vody kolem ostrova doslova kypěly životem, u útesů stáli největší kanici, jaké jsem kdy viděl, troufám si tvrdit, že ti největší měli kolem osmdesáti kilo. Kolem plavaly mořské želvy, krunýře měly porostlé různými cizopasníky, tyto zvířata vypadala jako z pravěku. V dáli nás minul asi dvoumetrový žralok, ale měl z nás větší hrůzu než my z něho, měl dlouhé prsní ploutve na konci bílé špičky. Potápění u ostrova mi utkvělo v paměti na celý život. Pláže ostrova byly posety tisíci a tisíci lasturami a mušlemi všeho druhu a tvaru, byl to doslova pro nás ráj.

Za celý pobyt na libyjském pobřeží jsme zažili spousty zážitků a dobrodružství. Bylo by to na dlouhé povídaní. Jenom návštěvy velkých měst jako byl Tobruk, Bengházi nebo Tripolis, starobylé antické města Leptis Magna, Sahá Ratha nebo překrásná Syrenaika velké oázy Cufra na Sahaře, karavany velbloudů a další a další.

Pevně věřím, že při režimu, který v Libyi panuje a při nulovém turistickém ruchu, ty krásy tam pořád někde jsou.

No a potom že vojna je nudná a nezáživná, je taková jakou si ji vojáci udělají a já na tu svou nadosmrti nezapomenu.